Vybočuje česká důchodová reforma ze zahraničních trendů?

Od Jaromír Drábek

Návrh důchodové reformy stále vzbuzuje diskuze a dohady o tom, zda se vláda vydala správným směrem, když podpořila koncept předložený ministerstvem práce a sociálních věcí.

Konstruktivní diskuzi vítám, jedná se bezpochyby o jednu z nejzásadnějších norem, které jsou v těchto letech předmětem vládních jednání. Koncept se ale často dostane pod palbu samozvaných kritiků reformy, kteří zpochybňují její dílčí aspekty, mnohdy i ty, o nichž zatím nebylo ani rozhodnuto. Právě z toho důvodu cítím potřebu aktuální návrh vysvětlit a nabídnout pro změnu jeho srovnání s praxí v jiných zemích. Jsou naše záměry obdobné jako u sousedů? Nebo spíše jdeme proti trendům vyspělých zemí? Je k dané problematice dostatek relevantních příkladů ze zahraničí i zkušeností? O penzijních systémech a reformách je k dispozici dostatek kvalitních zdrojů, zde proto předkládám některé z nich.

Počátkem roku vyšlo např. již čtvrté aktualizované vydání souhrnné publikace OECD „Retirement Income Systems in OECD and G20 countries“ do češtiny volně přeloženo: Systémy zajištění příjmu v důchodu v zemích OECD a G20. Kromě všech důležitých čísel o důchodech a penzijních fondech zde může čtenář nalézt i zobecnění nejdůležitějších trendů. Zde jsou také zveřejněna, domnívám se nejzajímavější data a zdroje pro naše rozhodování. Vyplývá z nich, že soukromé spoření na penzi je povinné nebo kvazi-povinné v 17 zemích OECD. Příklady Finska, Islandu, Norska a Švýcarska, Dánska, Nizozemí a Švédska rozhodně nemůžeme považovat za produkty nezralých demokracií. Ve všech těchto zemích jsou penzijní fondy rozvíjeny po řadu desetiletí a jsou běžnou součástí zabezpečení na stáří pro 60 – 80 % obyvatelstva. Vstup je buď povinný, nebo automatický na základě sektorových dohod mezi zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců. Výše příspěvku je určena procentem ze mzdy. Povinný příspěvek zaměstnavatele do penzijních fondů v uvedených zemích není ve své podstatě ničím jiným než rozdělení současného důchodového pojištění v České republice do 1. a 2. pilíře.

Prostředky v penzijních fondech vysoce převyšují 50 % a někdy i 100 % hrubého domácího produktu. Obdobná situace v ČR by znamenala, že účastník penzijního fondu má v průměru naspořenou úctyhodnou částku 500- 800 tisíc Kč. O správu úspor pečují komerční finanční instituce, konkrétně 74 % aktiv v zemích OECD spravují penzijní fondy, 19 % pojišťovny, 4 % jsou spravovány bankami a investičními společnostmi a 3 % přímo podniky ve formě účetních podnikových rezerv. O garanci státu žádná vláda ani neuvažuje, a přesto se nikdo neobává, že o své úspory přijde. Výše citované země nejsou jedinými s rozvinutými úsporami na stáří. I v Austrálii, Kanadě, Spojených státech, velké Británii, přesahují úspory penzijních fondů 60% HDP. Ve 34 zemích OECD činí průměrné úspory 67 % HDP, našich 215 miliard Kč úspor v penzijních fondech (50 tisíc na účastníka) je 11krát méně, jen 6 % HDP.

Důchodové systémy ve světě…

Konstatování, že obyvatelstvo stárne, na veřejné penze chybí prostředky, a proto se snižují, není převratnou informací. Důležitější je přehled strategií, jak se se stárnutím obyvatelstva vlády vyrovnávají. Většina států OECD v různé míře sleduje tři politické cíle: zastavení nebo alespoň zpomalení růstu výdajů na státní důchody, zaměření na nejzranitelnější skupiny důchodců a podpora soukromých úspor, které doplňují snižující se státní důchod. Porovnejme konkrétněji důchodové reformy ve světě s našimi záměry.

Zastavení nebo alespoň zpomalení růstu výdajů na státní důchody

Univerzálním trendem je prodlužování věku odchodu do důchodu. Věk 65 let se stává standardem, nejsou výjimkou rozhodnutí o prodloužení do 67 let. Za své rovněž bere poválečná filozofie, že důchodci se musí podílet na růstu životní úrovně stejně jako všichni ostatní. Valorizace penzí „jen“ na úrovni inflace bez zohlednění růstu reálných mezd není výjimkou. V několika zemích dokonce padlo i paradigma, že jednou přiznané důchody jsou nedotknutelné. Švédsko a Německo, státy proslulé štědrou sociální politikou, svázaly objem prostředků na výplatu penzí s prostředky, které se na penze vyberou v pojistném. Pokud roste počet důchodců rychleji než objem mezd v ekonomice, růst důchodů se zastaví nebo se důchody mohou dokonce snížit. Růst důchodů v Německu mezi roky 2005 až 2008 dosáhl jen 0,41 % ročně, tzn. zdaleka nepokryl inflaci. Ve Švédsku se v roce 2010 důchody dokonce téměř o 2 % snížily. Nelze asi vlády našich vyspělých sousedů vinit z bezohlednosti ke starším spoluobčanům. Rostoucím výdajům ve státním důchodovém musí čelit stejně jako my.

Zaměření na nejzranitelnější

Důchodová reforma, zejména nevyhnutelné snižování průměrného důchodu od státu, vyvolává přirozeně obavy z chudoby důchodců. Záměr přesměrovat 3% pojistného na soukromé účty je vládě vyčítán jako asociální. Přicházejí naopak požadavky na zvýšení důchodového pojištění. Propadnou se naši důchodci díky důchodové reformě do chudoby?
Mezinárodní srovnání nám ukazuje, že hesla o rozpadu průběžného důchodového systému nejsou na místě. Česká správa sociálního zabezpečení na důchody vybírá 28% z mezd zaměstnanců (to je 8,3 % HDP). V OECD nám sazbou pojištění konkuruje jen Itálie, Španělsko a Maďarsko. Průměr 34 zemí OECD činí jen 14,2 % pojistného. Po přesměrování 3 % na soukromé osobní účty bude naše sazba stále vysoce nadprůměrná. S důchodovým pojištěním 25 % z objemu mezd bude státní průběžný důchodový systém i v budoucnu nepochybně zdrojem největší části příjmu důchodců. Nemusíme se obávat, že se zvýší počet důchodců ohrožených chudobou (podle mezinárodních srovnání postihuje jen 2 % našich důchodců). Příklady Nového Zélandu, Holandska či Kanady ukazuji, že i s výrazně nižší sazbou pojistného lze důchodce před chudobou ochránit. Důležitější než sazba pojistného totiž je, jak se důchody rozdělují mezi zaměstnance s vysokým a nízkými příjmy a jaké celkové zdroje se na výplatu důchodů využijí. Prostředky na výplatu budou, jak je to obvyklé v zahraničí, nahrazeny daňovými příjmy. Objem zdrojů na výplatu důchodu a jejich valorizaci nebude ohrožen.

Růst soukromých úspor, které doplňují snižující se státní důchodů

Je zajímavé, jak často jsou v diskuzích o důchodové reformě citovány radikální příklady reforem zemí střední a východní Evropy. Je nám často vyčítáno, že kopírujeme na východě, místo abychom se poučili od vyspělých sousedů na západě. Přitom u nich jsou spořící důchodové systémy velmi rozvinuté. Penzijní fondy již dnes přispívají k důchodovým příjmům v desítkách procent. Veřejné penze (v průměru zajišťují v zemích OECD 60 % příjmů v důchodu), jsou a zůstanou velmi důležité. Ale jako jediný příjem v důchodu nestačí. Delší pracovní kariéra a soukromé úspory postupně více a více doplňují slábnoucí státní důchody.

Je až s podivem, kolik vášnivých diskuzí se odehrává okolo základní otázky spořit či nespořit na penzi. Je s podivem, kolik bezbolestných alternativních řešení důchodové reformy se objevilo. Podle některých stačí zvýšit pojistné, podle jiných odměnit rodiče s dětmi vyšším důchodem. Jsem přesvědčen, že neexistuje jednoduché řešení pouhou daňovou operací. Jsem přesvědčen, že také nemůžeme spoléhat na přístup „nějak to dopadne“. A konečně – jsem přesvědčen, že náš koncept je životaschopnýma pro české podmínky nejvhodnějším řešením.

Aktuální dění
Design based on Blue Taste Theme created by Jabox