Dolní komora parlamentu zažila minulý pátek obsáhlou diskuzi o valorizaci důchodů. Padaly silné argumenty, proč tempo růstu nesnižovat. Rozumím jim a byl bych špatný ministr práce, pokud by mne tato situace těšila. Omezení růstu důchodů je opatření nepopulární, avšak opatření, které přijímá jedna evropská vláda za druhou.
Česko patří k zemím, u kterých patřila dosavadní valorizace důchodů (plné promítnutí růstu cen a promítnutí třetiny růstu reálných mezd) k nadstandardním. Není výjimkou, že se valorizace v jiných zemích Evropy omezuje jen na růst mezd anebo je i nižší.
Například silné sociální státy Německo a Švédsko valorizují jen tehdy, pokud naroste výběr pojistného více, než naroste počet důchodců. Když rychle roste počet důchodců, valorizace je pak velmi nízká. Konkrétně mezi lety 2004 až 2009 nedosahoval průměrný růst penzí v Německu ani půl procenta ročně, a to při zhruba dvouprocentní inflaci. Ve Švédsku došlo dokonce v roce 2010 k poklesu vyplácených penzí zhruba o 1,5 procenta, protože výběr pojistného zaostával za nárůstem počtu důchodců.
My naopak chceme i v ekonomicky složité situaci stále určitou valorizaci zachovat. Pokud bychom k takovému opatření nepřistoupili nyní, je více než pravděpodobné, že bychom za pár let museli sáhnout k mnohem razantnějším a bolestivějším řešením. Příkladem budiž Řecko, kde došlo v uplynulých dvou letech již dvakrát ke snižování důchodových dávek, a to podstatným způsobem.
K dalším z nejčernějších scénářů patří postup Itálie, která před několika měsíci skokově zvýšila důchodový věk žen z 60 let na 65 let. Důvodem bylo zadlužení a nárůst úrokových plateb, které si vynutily takto radikální úspory. Jen pro srovnání, v ČR budeme ve věku 65 let chodit do důchodu až v roce 2030, do té doby je nárůst věku jen velmi pozvolný. Přitom standardem vyspělých zemí je již nyní právě minimálně 65 let, ať už se podíváte do Německa, Dánska, Velké Británie, Holandska, Švýcarska, USA, Austrálie, Japonska, Kanady i jinam.
Za takové konstelace ekonomického vývoje ve všech evropských zemích české vládě nic jiného než zvolený postup aplikovat prostě nezbývá. Jsem rád, že se podařilo dospět ke konsenzu a penze i nadále porostou, byť v následujících třech letech mírnějším tempem.
publikováno v LN, 9. 5. 2012
Penze porostou, i když mírnějším tempem…..
HAHAHA…..
Na tempo inflace ovšem nemají a tím pádem stále pod hladinou slušného živobytí…
Mzdy rostou také pomaleji, než inflace. A když klesá reálná mzda, tedy klesá (nejen reálný) výběr sociálního pojištění, na velký růst důchodů prostě nemáme.
Platí nejprve číst a snažit se pochopit, případně si dohledat data a informace. Proto je podle mého názoru dobré si přečíst tento Váš článek :
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jaromir-drabek.php?itemid=13152
Přesto se o fondy obávám vzhledem k tomu co se děje v EMU. Žádné řešení jenž jsem viděl navrhovat nemá úplně dobrý konec. Zároveň je účet za politická rozhodnutí o chybném založení eurozóny předkládán tím či oním způsobem daňovým poplatníkům a to nejenom ve státech EMU. V ohrožení je podle mého názoru i hodnota budoucích důchodů uložených ve fondech. Vyvstává tedy i poměrně zásadní otázka zda by se politici ve svých integračních snahách měli nechat svázat ekonomií nebo naopak zda by ekonomie a reálné ekonomiky měli následně řešit ne vždy dobře uvážená politická rozhodnutí. Nebo dokonce, že by politika musela bez ohledu na demokracii nějak narychlo řešit nefungující a ustavovat další instituce, rozšiřovat jejich pravomoci, bez ohledu na to zda k takovému jednání mají vůbec od občanů svých států mandát. Velmi sporné je také to jak je mandát od občanů k větší integraci EU získáván.
Velmi se mi líbil však tento nápad i systém úhrady až podle výsledků :
http://zpravy.ihned.cz/cesko/c1-55797270-drabek-ma-trik-na-nepoctivce-pocitace-odhali-podvody-v-davkach-usetri-miliardy
Bohužel mezi částí OZP je obrovská averze právě proti některým posudkovým lékařům a je tvrzeno, že se v podstatě jejich prostřednictvím dá invalidita koupit. Pokud systém zamezí možnosti takového jednání v zárodku, vezme i argumenty některým se systémem posudkových lékařů nespokojených. Zejména mezi OZP pak snad pomine pocit, že se s nimi hned od počátku hraje nějaká nečistá hra.
Běžně občané odmítají vnímat prodlužující se věk dožití. A vidím to i mezi velmi těžce tělesně a zdravotně postiženými. Před 20 – 25 lety by se určitá část z nich nedožila svého stávajícího věku. Dokonce jsem zaznamenal i u OZP jenž jsou velmi chudí, leckdy vlastní vinou, obrovskou výhodu v možnostech moderní komunikace a dokonce práce.
Co se týká prodlužování věku odchodu do důchodu vidíme na demonstracích nejčastěji odboráře mezi 40 – 65 lety jenž demonstrují i proti posouvání věku odchodu do důchodu a na transparentech píší o odchodu do důchodu v sedmdesáti letech. Tedy demonstrují za právo „včas“ odcházet do důchodu pro své 16. až 18. leté děti a leckdy i vnoučata. Bavíme se tedy o době za 50 let. Ať se na mne nikdo nezlobí ale nechápu jak mohou odboráři odhadnout jednak průměrný zdravotní stav v populaci u sedmdesátiletých za 50 let. Za druhé jak dokáží odhadnout vývoj techniky za 50 let. Ve výše uvedeném článku pana ministra je navíc uvedena jen 25 % valorizace oproti inflaci v Německu právě s důvodu vlastně nepříznivého demografického stavu. Přesněji pro velký počet nových důchodců a nižší přírůstek plateb důchodového pojistného.
Jako příklad nemusíme uvádět ani Řecko. Je to totiž trochu jiný případ, který nemá možnost použít vlastní měnovou politiku. Spíše je zde příklad Lotyšsko. A jak to potom vypadá s důchody ? O tom vypovídá nynější ministr financí Ing.M.Kalousek na své přednášce na VŠ ekonomické před volbami.
Případ Řecka a Portugalska jako příklad totiž podle mne obstojí pouze zčásti. S jednou úrokovou sazbou od ECB, stejnou i pro vývozně velmi úspěšné Německo nemožností devalvovat měnu totiž podle nejen mého názoru nemá řešení uvnitř eurozóny. I volby v Řecku ukázaly, že si tamní občané jsou schopni vysnívat i zcela nereálná řešení bez škrtů ale s eurem.
http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-55760200-pivo-a-moje-ja
V tomto článku Tomáš Sedláček uvádí zejména toto, cituji : Stále znova a znova se vynořují politické hlasy, které umí léčit krizi bezbolestně, téměř bezplatně, které opět věří zejména v růst a zapomínají na to, že dluhy se holt platit musejí, a to nás prostě nemine. Co nesplatíme teď, budeme muset, i s úroky, splatit později.
Přičemž v žádném případě neplatí názor pana inženýra ekonomie Jiřího Paroubka, že státní dluhy se nesplácejí.