Jaromír Drábek

Lidové noviny, 18. 2. 2010, rubrika Diskuse

Lepší drzé čelo nežli poplužní dvůr. Toto staré české přísloví si nelze nevybavit při pohledu na inzeráty a billboardy, které představují ČSSD jako jediný maják tyčící se na stráži veřejných financí. Byly to přece vlády pod vedením sociální demokracie, které zavedly náš státní rozpočet na nebezpečnou trajektorii zadlužovacího toboganu.

Jestliže mohlo mít deficitní hospodaření opodstatnění při překonávání důsledků ekonomické recese z druhé poloviny devadesátých let, po nastartování hospodářského růstu k němu už nebyl jediný rozumný důvod. Počátkem roku 2000 se vláda ČSSD zavázala, že státní rozpočet na rok 2003 připraví jako vyrovnaný a zároveň že deficit veřejných rozpočtů v roce 2006 bude splňovat maastrichtské kritérium, tj. tři procenta HDP. V souladu s tímto závazkem také ministerstvo financí připravilo návrh první verze státního rozpočtu na rok 2003.

Jenže po vyhraných volbách v polovině roku 2002 (tedy ještě před povodněmi, na něž se odvolávají) přišli socialisté s deficitem veřejných rozpočtů pro následující rok ve výši 173 miliard korun a s výhledem pro rok 2006 ve výši 4,9–5,4 procenta HDP. Z avizované reformy veřejných financí, kterou připravoval tým tehdejšího ministra financí Bohuslava Sobotky, nakonec nezbyl kromě masivního zvýšení nepřímých daní a kosmetického snížení daní příjmových kámen na kameni.

Pouze díky samoočistné kúře ekonomických subjektů, které se i díky recesi zbavily transformační zátěže, byl nastartován hospodářský růst, který se už těžko bude v blízké budoucnosti opakovat. Namísto toho, aby socialisté této příznivé situace využili k provedení zásadních reforem a ke snižování předchozího deficitu, nadále pokračovali v nesmyslném utrácení a zadlužování. To se nakonec zákonitě projevilo ve chvílích, kdy ekonomice došel dech.

Vyčítat pravostředové koalici současné výše deficitu je proto nestoudnost. Socialistickým vládám jde na vrub více než osm set miliard státního dluhu a od tohoto čísla se odvíjí mimo jiné i obsluha státního dluhu, která by byla koulí na noze jakékoli vlády. Je skutečně rozdíl vytvářet řádově stejně vysoký deficit, když ekonomika rostla stejným tempem, jakým v uplynulých dvou letech klesala. Vládě, která převzala zemi v roce 2006, se dá rovněž těžko vyčítat, že nebyla schopna zvrátit během necelých tří let, které jí byly vyměřeny kvůli nezodpovědnému chování sociální demokracie během našeho předsednictví EU, strukturální rozpočtové problémy, jež mají svou setrvačnost.

Miroslav Kalousek je dnes ČSSD líčen jako nejhorší ministr financí. Je pak ale záhadou, jak mohl být za provedenou reformu vyhodnocen jako nejlepší ministr financí rozvíjejících se ekonomik. Tímto titulem se těžko v Lidovém domě může kdokoli pochlubit. Řečeno slovy předsedy ČSSD – přátelé, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má?
Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09

Od odborů, levicových politiků i socialisticky orientovaných komentátorů zaznívají požadavky na zvýšení daňové zátěže podniků. Uměle se vytváří kontroverze občané versus podniky. Domnívám se, že toto rozlišování nemá své opodstatnění. Naopak, větší zdanění podniků ponesou skupiny, které mají být údajně chráněny.

Výše uvedený názor totiž zcela ignoruje jev, kterému se odborně říká daňová incidence. Znamená to, že uvalená daň ve skutečnosti zčásti nebo plně dopadá na někoho jiného, než kdo je ze zákona určen jako plátce. Právě u korporátní daně ze zisku (u nás daň z příjmů právnických osob) se přesun projevuje velmi markantně, a to na několika úrovních. Musíme si uvědomit základní fakt – podnik představuje určitý druh právní fikce. Ve skutečnosti se jedná o souhrn hospodářských a sociálních vztahů mezi jednotlivci. Umělé vytyčování hranice mezi podniky a občany tak nemá smysl, protože podnik je vlastněn občany, občany zaměstnává a prodává své výrobky dalším občanům.

Nejprve se podívejme na situaci zaměstnanců. Práce se obecně přemísťuje mnohem hůře než kapitál. V době hospodářské krize se tato skutečnost ještě zesiluje, zaměstnanci mají menší možnost přejít k jinému zaměstnavateli a daňové břemeno se na ně přenáší snáze. Týká se to především těch méně kvalifikovaných a nízkopříjmových, tedy potenciálních voličů levicových stran. Přesun daně se projevuje menším růstem platů, jejich snižováním a v nejhorším případě propouštěním.

Pak tu máme zákazníky podniků, buď další podniky, nebo koncové zákazníky. Kromě nich se může daňová zátěž přenášet také na dodavatele. Zde závisí především na tržní síle konkrétního podniku a míře konkurence na konkrétním trhu. Obecně lze říci, že zvýšená daň dopadne více spíše na živnostníky a malé a střední podniky s českým kapitálem, než na velké firmy, za kterými stojí silné nadnárodní skupiny.

Opomenout nemůžeme ani skutečnost, že vyšší daně budou více motivovat kapitál k přesunu do zemí s daněmi nižšími. A skutečně, stačí o zvyšování zátěže pouze hovořit, stačí, když ji má ve volebním programu strana, která má velkou šanci vyhrát volby, a již jsme zaznamenali stěhování subjektů do daňových rájů v mnohem větší míře. Na tento fakt nedávno poukazoval i profesor Švejnar, někdejší kandidát ČSSD na prezidentskou funkci. Škoda, že sociální demokraté jeho názory neberou v potaz.

Zastánci vyšších podnikových daní upozorňují, že i Mezinárodní měnový fond ve své zprávě zmiňuje, že naše sazba se nachází pod průměrem vyspělých zemí. Tuto zmínku ale nemůžeme vytrhávat z kontextu. Experti Fondu na jiném místě poukazují na vysokou zátěž v podobě sociálního pojištění a administrativní náročnost. Z tohoto pohledu se Česká republika pohybuje v méně lichotivých místech žebříčku.

Pokud tedy někdo požaduje vyšší zdanění podniků, nesmí zastírat, že jeho navrhované opatření negativně zasáhne především samotné zaměstnance a také spotřebitele, drobné živnostníky a malé podniky vlastněné českými osobami.
Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09

Strana TOP 09 je proti konání krajského referenda o prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji, které navrhuje Jiří Paroubek. Tento návrh považuji za populistický a nepromyšlený. O věcech, které mají dopad na život všech občanů země a celého hospodářství, se musí rozhodovat na celorepublikové úrovni. Nezpochybnitelná je také úloha dotčených obcí, které v této věci musí mít právo veta. Odmítáme proto, aby se o takových opatřeních, mezi něž bezpochyby patří i naplňování energetické politiky státu, rozhodovalo v dílčích referendech v tom či onom kraji, tak jak se to některým politikům v danou chvíli hodí.

Česká republika musí převzít zodpovědnost za vlastní energetickou bezpečnost a podobně i politici, kteří byli zvoleni, aby rozhodovali a hájili zájmy všech svých občanů, nemohou svalovat odpovědnost v celorepublikových záležitostech na regionální úroveň.
Cílem Vlády ČR musí být co největší důraz na efektivní a maximální využití tuzemských energetických zdrojů spolu s dosažením přiměřené energetické nezávislosti České republiky. Diversifikace zdrojů energií je základním předpokladem pro odpovědnou energetickou politiku.
TOP 09 nepodporuje prolomení těžebních limitů v Ústeckém kraji. Takový krok by byl odůvodnitelný jedině v případě, kdy by byla ohrožena významným způsobem energetická bezpečnost státu. K takovému kroku však v každém případě musí být dosažena shoda jak na celostátní, tak na místní (obecní) úrovni.
Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09

Dnes již téměř polovina všech vládních návrhů zákonů pochází na základě výlučných a sdílených kompetencí z dílny Evropské komise a má implementační charakter. Lze předpokládat, že se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost bude nadále toto procento vzrůstat. Oblastí, do nichž budou moci evropské orgány zasahovat, bude i nadále přibývat.

Růst kvantity evropských norem by však neměl být na úkor kvality. A ta je do značné míry odvislá od toho, jakým způsobem budeme schopni na národní úrovni překovat evropské směrnice do podoby jednotlivých zákonných norem. Nedílnou součástí je posuzování dopadů na podnikatelské prostředí. Nezastupitelnou úlohu v tomto procesu vedle klasického připomínkového řízení hraje systém RIA, který byl přijat vládou v roce 2007. Byl to úspěšný výsledek snahy podnikatelské veřejnosti po co nejprůhlednějším vyčíslení nákladů, které ta která regulace může přinést. Dnes bohužel vláda přichází s návrhem, aby právě z oblasti evropské legislativy systém RIA vypadl.
Z posuzování dopadů na podnikatelské prostředí by tak vypadla významná část připravované legislativy. U evropských směrnic přitom existuje poměrně významná míra určité volnosti či výběru způsobu implementace, samozřejmě při zachování závazného cíle. K jednomu cíli lze tak dojít více cestami. My bychom si vždy měli vybrat tu nejlevnější a nejefektivnější. K tomu však potřebujeme znát náklady každé z možných variant. Že nejde o zbytečnost, se ukázalo již častokrát v minulosti. Mediálně známá je například kauza s nesmyslným zaváděním bezdotykových baterií, které nemají ani v daleko bohatších a ekonomicky vyspělejších státech západní Evropy. A to je jen vrcholek ledovce. Nutnost zachování RIA i v oblasti evropské legislativy vyniká o to více na pozadí stále přetrvávající hospodářské krize. Každá konkurenční výhoda, kterou můžeme získat při co nejšetrnější implementaci evropských směrnic, znamená v konkrétním dopadu zachování či vytvoření pracovních míst, a s tím i související daňové výnosy. Systém RIA tak sehrává i roli pozitivního protikrizového opatření. Jeho zrušení by naopak vedlo naprosto proti smyslu vládních protikrizových opatření, která mají snížit deficit veřejných financí.
Sporné je i zdůvodnění, s nímž vláda přichází. Jistě, o něco by se možná zkrátil legislativní proces v přípravné exekutivní fázi, o to delší diskuse by se ale vedla na půdě parlamentu. To vše jsou pádné důvody pro to, aby vláda své stanovisko ještě v průběhu meziresortního připomínkového řízení, které právě probíhá, přehodnotila.

Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09

V rámci protikorupčních opatření bude strana TOP 09 tvrdě prosazovat, aby přístup k veřejným zakázkám neměly firmy s anonymními vlastníky. Podobně budeme prosazovat i centrální nákupy státu. Korupce ve státní správě, a to na všech úrovních, je problém, o kterém všichni mluví, ale příliš málo se dělá pro to, aby se tento stav změnil k lepšímu.

V České republice jde do veřejných zakázek čím dál více peněz i díky finančním prostředkům EU. Existence listinných akcií na jméno znemožňuje jakoukoliv kontrolu střetu zájmů. Na rozdíl od většiny zemí EU v České republice však tento způsob podnikání funguje a daří se mu velmi dobře. Je třeba nahlas říci, že ministři, starostové, primátoři, členové zastupitelstva a úředníci tak mají možnost zadávat státní zakázky sami sobě nebo svým spřáteleným firmám.

Politikům a úředníkům s rozhodujícími pravomocemi může dnes firma, která vyhrála výběrové řízení patřit a přitom neexistuje žádný způsob, jak to zjistit. Je nemožné dokázat komukoli, že vlastní podíl v akciové společnosti s listinnými akciemi na majitele. Skuteční vlastníci firem jsou nezjistitelní. Mnoho firem, které dostávají zakázky od ministerstev, krajů, měst a obcí, státních a polostátních firem, má dnes takzvanou skrytou akcionářskou strukturou a mohou fungovat jako skrýš pro korupci. Tomu chceme po volbách zamezit.

Pokud politici mají skutečný zájem tyto poměry v České republice změnit, jistě podpoří zákaz účasti těchto firem na veřejných zakázkách. Je to krok, který podobně jako zrušení obchodního tajemství u veřejných zakázek výrazně sníží riziko korupce ve státní správě a přispěje k větší transparentnosti a průhlednosti hospodaření s penězi daňových poplatníků.

Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09

Dlouhodobým záměrem zástupců odborů je zvyšování odvodové zátěže osob samostatně výdělečně činných.

Jejich postoj nabývá na aktuálnosti v souvislosti s projednáváním tzv. exit strategie v rámci tripartity, jak uvedly středeční Hospodářské noviny. Polemika na toto téma by si zasloužila komplexní analýzu, nicméně dovolím si upozornit, že daňové prostředí nelze vytrhovat z celkového rámce, ve kterém se podnikatelské subjekty pohybují.

Daně a jiné odvody totiž nejsou jediným aspektem podnikání. Odlišné podmínky se týkají např. otázky pracovního práva, kde bychom naopak mohli tvrdit, že jsou zaměstnanci v mnohém zvýhodněni oproti živnostníkům. Když třeba klesá poptávka po výrobcích pekaře a on zkrachuje, nemá nárok na odstupné jako zaměstnanec firmy, po jejichž výrobcích klesá poptávka stejným způsobem. Stejně tak nemá vymezeno, kolik hodin týdně může maximálně pracovat. Platební neschopnost jeho odběratelů může být pro něj likvidační a ručí celým svým majetkem. A podobných odlišností bychom mohli nalézt mnohem více.

Spíše bychom měli jít cestou systémových opatření na straně zaměstnanců, jako je paušální odpočet na výdaje, který ve své daňové reformě navrhoval tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. Tento koncept jasně uznává, že zaměstnanci mají stejně jako živnostníci výdaje spojené se zaměstnáním a měly by tedy být odečteny z daňového základu. Škoda, že ministerstvo financí paušální odpočet pro zaměstnance již neprosazuje.

Jaromír Drábek
místopředseda TOP 09