Úvod

PÁR SLOV O MNĚ…

Narodil jsem se v roce 1965 do učitelské rodiny, což mne už samo o sobě nutně muselo poznamenat. Každý obor nutí k profesionálním úchylkám, moji rodiče v tomto směru nebyli žádnou výjimkou. Proto jsem se už jako malý kluk zapřísáhl, že si nikdy nevezmu za ženu učitelku. Jak už to ale bývá, odříkaného největší krajíc. Má žena Jindra, s níž jsem se seznámil při studiích na vysoké škole, nejprve učila na gymnáziu a nyní je odbornou asistentkou na Technické univerzitě v Liberci… Brali jsme se po promoci, těsně předtím, než jsem nastoupil základní vojenskou službu. Po dvou letech se nám narodila dcera Anička, po dalších dvou letech syn Honza, dnes je jim 23 a 21 let…

Drze se mi dívá do očí!

Jako žák základní školy jsem byl považován za, řekněme, výrazně studijní typ (tehdejším slovníkem řečeno šprt) a jako jedno z dětí jsem například posloužil jako pokusný králík pro experiment, kdy žáci po absolvování první třídy vynechali druhý ročník a postoupili rovnou do třetího. Ovšem ani já jsem se nevyhnul klukovinám, které někdy končily nevinnou poznámkou v žákovské knížce („Drze se mi dívá do očí!“), někdy byly vedením školy označovány za rozvracení socialistického státu. V páté třídě jsme s několika spolužáky „demonstrovali“ před školní jídelnou, aby nám vydali oběd dřív než v určenou dobu. Ředitelka školy si tenkrát pozvala rodiče nás demonstrujících páťáků, označila nás za živly rozvracející socialismus a hrozila přísnými důtkami. V páté třídě jsem také dostal první dvojku na vysvědčení, byla z pracovní výuky a bohužel musím přiznat, že nebyla nezasloužená. Co se manuální zručnosti týče, jsem ztracen. Doma zastanu maximálně drobné opravy, s ostatními pracemi jsem na tom velmi podobně jako v páté třídě…

Proč mám křivý nos?

Dětství jsem prožíval se svou o šest let mladší sestrou, kterou jsem se k její oprávněné nevoli snažil důsledně vychovávat. Maje zažitou výchovu rodičů – učitelů, považoval jsem podobný přístup k mladší sestře za jediný správný. Klasický sourozenecký vztah jsme si i díky tomu vybudovali až o mnoho let později, když jsem byl na vysoké škole a domů jsem jezdil jednou za měsíc. Prázdniny jsme trávívali se sestrou u babičky a dědy v Chocni ve východních Čechách, kde byly louky, lesy, koupaliště a také dvě sestřenice, které tam měly spoustu kamarádek. To jsem pochopitelně ocenil, až když jsem byl trochu odrostlejší. Do Chocně jsem ale přestal jezdit v šestnácti letech, takže jsem oceňoval víceméně platonicky. V době volna jsme jezdívali s rodiči a s tetou a strýcem na vodu. Nadšení pro kanoe mi vydrželo dodnes, řeky sjíždíme s manželkou a dětmi každé prázdniny. Má první řeka, kterou jsem kdy jel, byla Sázava. Od té doby mám křivý nos. Sestřenice Hanka, která se mnou jela v kánoi, mi totiž rychle chtěla něco sdělit a otočila se na mne pádlem… Ačkoli to z počátku vypadalo nevinně, později, tedy spíš až příliš pozdě, se ukázalo, že mi nos zlomila. Na vodu jsem ale nikdy nezanevřel. Vedle hor patří k nejčastějším cílům našich dovolených.

Přes hory a doly…

S rodiči jsme často vyráželi na výlety do Jizerských hor, do Krkonoš, do Lužických hor a do Českosaského Švýcarska. O prázdninách se cílem našich cest stávaly Tatry, Roháče, Malá Fatra, Šumava. Lásku k horám máme s manželkou společnou. Už když jsme byli na vysoké škole, snažili jsme se i s málo penězi cestovat. Jedna z prvních společných cest vedla právě do Tatranské Lomnice, kde jsme měsíc brigádničili v hospodě. Dva dny jsme vždy roznášeli pivo, další dva dny lezli po kopcích. Společně jsme se pak ještě vydali například do Gruzie, kde jsme v rámci výměnného pobytu škol strávili pět týdnů. Vycestovat na západ jsme kvůli kádrovým profilům neměli šanci. I s omezenými možnostmi jsme si ale dobu studií užili. Nakonec, sblížili jsme se na chmelové brigádě, Jindře asi zaimponovaly moje astronomické výklady noční oblohy… Rodinné dovolené se i dnes odehrávají ve znamení aktivního odpočinku, nejlepší je kombinace hor a vody, v zimě nesmí chybět lyže. Nejvyšší hora, kterou jsme s manželkou zdolali, byla Pico de Aneto v Pyrenejích. Několikrát jsme byli v různých částech Alp, v Dolomitech, Julských Alpách. Základem jsou ale pohoří Čech, Moravy a Slovenska, ta jsme i s dětmi navštívili snad všechna.

Na zkoušce u profesora Koníčka

Jsem absolventem Českého vysokého učení technického, fakulty elektrotechnické, kde jsem vystudoval nejprve inženýrské a poté doktorandské studium.
V laboratořích jsme často zůstávali dlouho do noci, byli jsme parta a počítačové programy, na kterých jsme dělali, nás vyloženě bavily. Občas se ale stalo, že nás ve škole zamkli, když jsme přetahovali přes povolenou hodinu. To se pak jednoduše muselo řešit tak, že jsme slézali z okna po tehdy obvyklém lešení. To se ale nelíbilo policii a tak občas vartovala pod lešením a kontrolovala nás. K tomu se také váže jedna z historek, která kolovala po škole ještě dlouho poté, co my jsme tam už nebyli. V devět zavřeli školu, za chvíli leze dolů po lešení první student, načež ho hned čapne policejní hlídka, legitimuje a zjišťuje, co opozdilec ve škole v tuto hodinu pohledával. Odpovědí jim bylo, že skládal zkoušku u profesora Koníčka. Za chvíli se situace opakovala jako přes kopírák, další opozdilec, další kontrola a opět stejná odpověď – byl jsem na zkoušce u profesora Koníčka. A aby toho nebylo málo, na lešení se za nedlouho objevila třetí osoba, když slezla, policajti už neměli trpělivost a hned na studenta spustili:
„Netvrďte nám, že jste byl taky na zkoušce u profesora Koníčka!“
„Nebyl,“ zněla překvapivá odpověď, „já jsem profesor Koníček…“

Více o mé další životní dráze se dozvíte v životopisu.

Design based on Blue Taste Theme created by Jabox