deník Právo, 26. 8. 2009, rubrika Publicistika, str. 6
Na první pohled si toho nemusíme všimnout, ale mezi veřejným dluhem a nezaměstnaností existuje těsný vztah.
Tento fakt je často mezi politiky opomíjen, ale právě jim, jako tvůrcům hospodářské politiky, by měl být neustále připomínán. Zvláště v předvolební době, kdy slibují opatření negativně dopadající na veřejné rozpočty, a přitom nám hrozí příští rok deficit státního rozpočtu v obrovské výši 230 miliard.
Argumentace převážně z levé části politického spektra zní asi takto: pokud např. zvýšíme sociální dávky, lidé budou více utrácet a zachrání se zaměstnanost v těch odvětvích, kde porostou tržby. Nevadí, že na to nemáme a musíme si půjčit, protože tento růst veřejného dluhu se splatí tak, že nezaniknou další pracovní místa a nebudeme muset vyplácet podpory v nezaměstnanosti navíc. Této argumentaci nelze upřít určitou logiku, ale představuje jen jednu stranu mince.
Věnujme se nyní té druhé. Aby stát mohl nový výdajový program financovat, musí si někde půjčit, nejčastěji u bank. Ty rády vloží své prostředky do spolehlivých státních dluhopisů, určitě raději než do méně jistého financování podniků. Nižší objem úvěrů se projeví poklesem investic, nebo v případě nižších provozních půjček nebudou mít podniky ani na financování běžného provozu (mimo jiné mezd zaměstnanců). A to se skutečně děje.
Z pozice předsedy Mezinárodní obchodní komory ČR se denně setkávám se zástupci mnoha firem, od kterých se dozvídám, že banky už přestávají půjčovat i těm podnikům, které mají zajištěny zakázky.
Hrozící schodek 230 miliard korun bude mít vliv na zhoršení ratingu České republiky. To automaticky znamená vyšší rizikovou přirážku a dražší úvěr nejen pro český stát, ale také pro české podniky i banky. Někdy se budou zdráhat půjčit úplně. To opět znamená propouštění a růst nezaměstnanosti. Ministr financí Eduard Janota předloží svůj soubor opatření na snížení schodku státního rozpočtu o 70 mld. Kč. Vzhledem k výše uvedenému je nutno tyto návrhy urychleně přijmout, ačkoli s některými konkrétními opatřeními nemusíme souhlasit.
Pokud by se prosadil názor, že musíme počkat až na politickou reprezentaci vzešlou z předčasných voleb, znamenalo by to promrhání dalšího drahocenného času a jen odkládání nutných kroků.